Karel Jaromír Erben – Kytice komiks

Když mi onehdy kamarádka přivezla dárek k narozkám, nepřekvapilo mě, že je to opět kniha. Knihy si totiž dáváme celkem pravidelně a často je nutné dopředu zasondovat, o co by tak byl zájem, a zda to oslavenec už doma nemá.

Z vlastní zkušenosti vím, že dávat knihy někomu, kdo je sečtělý a má velkou knihovnu, je obtížné. Kamarádka tentokrát moc nesondovala, o to zvědavější jsem byla, co si pro mě uchystala. Vypadalo to na něco velkého a těžkého, i když ne příliš tlustého, skoro bych tipovala na nějaký svazek naučného rázu. Po rozbalení mi trochu poklesla brada, když jsem spatřila, že je to komiksové vydání Erbenovy Kytice. Nejsem žádný velký žrout komiksů, i když se nebráním tomu si občas nějaký přečíst, někdo mě ale musí upozornit a nasměrovat, sama je nevyhledávám. Ovšem Karel Jaromír Erben a jeho balady v komiksu? To se nějak nehodí, napadlo mě, ale zachovala jsem dekorum a mlčela. Člověk nemá něco odsuzovat předem.

Vím, že Kytice vyšla knižně již bezpočtukrát. Doma máme tu s ilustracemi Emila Kotrby, kterou vydalo Státní pedagogické nakladatelství roku 1973. Kytici v průběhu let ilustrovali i další výtvarníci, např. Adolf Born, Jan Zrzavý, Iva Karasová-Třísková, plzeňský malíř a grafik Bohumil Krs, Miroslav Huptych, František Vrobel, Rut Kohnová, Jaroslav Jareš, Jindřich Tockstein, Ivan Štrouf, Rostislav Vaněk, Antonín Strnadel, Václav Souček, Cyril Bouda a jiní. O tom, že roku 2006 vyšla v nakladatelství Garamond Kytice i jako komiks, jsem ale neměla tušení. V souvislosti s tímto projektem byli osloveni studenti animace na FAMU, kteří připravili čtenářům originální vizuální zážitek. Kamarádku takové pojetí jednoho ze stěžejních děl české literatury zaujalo a usoudila, že mě by mohlo oslovit též.

Komiks je univerzální médium, které bývá označováno jako deváté umění. Říkají, že jeho potenciál je bez hranic, a něco na tom bude. Nakonec předchůdce komiksu můžeme najít už v umění starověkého Egypta – v nástěnných malbách pocházejících ze 2. tisíciletí př. n. l. Také např. čtrnáct zastavení Křížové cesty je

vlastně komiks. Ve světě má dnes komiks tři hlavní těžiště: Ameriku, Evropu a Japonsko. U nás je toto umění stále dost podceňováno, protože za totalitního režimu se sem nic takového nedostalo. Jeden z předních českých komiksových umělců Karel Jerie řekl, že čeští autoři si právě proto nacházejí jinou cestu, než je ve světě běžné.

Nevím, jestli komiksové vydání Kytice mám brát jako zjednodušenou formu Erbenových balad nebo spíše jako bonus k básním samotným. Něco jako přečtu si báseň a pak si prohlédnu obrázky. Protože si nejsem jistá, že někdo, kdo by Kytici neznal, by pochopil myšlenku pouze z tohoto komiksového zpracování. To asi ne. Respektive u některých balad možná ano, u jiných ne. Celý projekt byl nejspíš chápán jako ten bonus, protože kniha obsahuje vždy Erbenův text, teprve po něm komiksové zpracování té které balady. Každá báseň je vystižena jinou technikou, jiným autorem. Je zajímavé sledovat, jak si mladí umělci Erbenovy balady představují, co v nich vidí, a zda se jim podařilo zvolit takovou formu vyjádření, která je slučitelná s původním obsahem.

Pro mě třeba hned první Kytice v podání Daniely Horáčkové je zcela nepochopitelná. Všichni to známe ze školy, „siroty po ní zůstaly“ si každý pamatuje až do hrobu. Tady to obrazové ztvárnění však žádná dítka nenabízí, po matce tu zbyli tři dospělí muži v cylindru a v plášti, kteří žádný velký smutek neprojevují. Spíše naopak. Zřejmě jsou spokojení s dědictvím. Možná proto vstane pološílená matka z hrobu a všechny je postupně odkrágluje či alespoň připraví o rozum, konec není jednoznačný. Že by naražené na dnešní dobu?

Naopak Vodník od Adriana Kukala a Ondřeje Pfeiffera se mi docela líbil. Připomněl mi trochu filmové zpracování, i barevně mi to sedělo, zejména pochmurná podvodní atmosféra a všechny ty odstíny zeleně. Líbila se mi i polednice od Moniky Zemánkové a Zlatý kolovrat od Báry Čechové. Zlatý kolovrat pojala autorka též trošku modernějším způsobem: pán frčí kolem lesíka ve sporťáku a zastaví u silnice u baru, kde jakási dívka v roli DJ pouští desky. To je Dornička. Všechno vyvedeno převážně v červené a černé barvě, což skvěle znázorňuje tu hrůzu. Pro mě byla tahle balada vždycky nejděsivější z celé sbírky. „Jděte tam zase do komory, jsou tam ty oči naší Dory“, z toho jsem na základce nemohla dvě noci spát.

Štědrý den Kristiny Dufkové je také v hodně tmavých barvách, převládá modrá a fialová. Ilustrace mi trošku připomínají výtvarníka Zdeňka Smetanu, který vytvořil například Rákosníčka nebo Křemílka a Vochomůrku, tady to ovšem není tak veselé. K Erbenovi ostatně temná atmosféra patří. Kristina Dufková výtvarně zpracovala ještě balady Vrba a Dceřina kletba. V komiksovém vydání Erbenovy Kytice najdeme i kritickou báseň Věštkyně, která je méně známá a v některých klasických edicích chybí. V podání Miroslava Vodičky ožívá kněžna Libuše i mnohé historické události českých dějin.

Myslím, že komiksové adaptace známých děl mohou být velmi zajímavé, avšak původní text nahradit nedokáží. Už by vzniklo zcela jiné dílo, které by možná zachovalo atmosféru, ale ne původní myšlenku a hloubku vyjádření. Jako bonus to ale beru (na rozdíl od mamky, která je z ještě starší školy než já a o komiksové Kytici prohlásila, že je to hnus) a jsem ráda, že něco takového ve své knihovně mám. Kamarádko, díky...